Je to o štěstí | ostesti.net

Zkoumání štěstí z psychologického a filosofického hlediska započalo již před 2500 lety v Číně, Indii a Řecku. Jedním z prvních myslitelů, kteří pátrali po tajemství štěstí byl Konfucius. Narodil se 551 let před naším letopočtem v Čínském státě Lu. Je považován za prvního čínského filosofa, výrazně ovlivnil nábožentví východní Asie a zasáhl také do kultury a politiky.

Není snad potěšením studovat a pravidelně cvičit? A co víc, není snad radostí setkat se s přáteli z daleka?

Takto zní úvodní slova Sbírek Konfuciových (Analects of Confucius), což je malá kniha výroků tohoto starověkého průkopníka svobodných umění. Když Konfucius hovoří o potěšení ze studia, nemyslí pouze studium z knih, ale především zkoumání společenských vztahů a v neposlední řadě také lidskosti. Učení o lidskosti (a lidech) a její realizace v našich životech, obzvláště mezi přátely, kteří nás doprovázejí na životní cestě (Tao), nás naplňuje radostí, tedy štěstím.  Konfucius  neuznává tzv. “vzorné občany”, kteří bezhlavě dělají “správné věci”. Problém je v tom, že tak činí, aby naplnili očekávání společnosti a ne kvůli rozvoji sebe sama. Takový člověk se za tyto “ctnosti” pouze kryje, používá je jako plášť, místo aby se ze ctností skutečně radoval.

Konfucius byl zřejmě prvním myslitelem, který věřil v to, že sám člověk má sílu na svoji změnu a rozvoj. Takové tvrzení bylo velmi odvážné, zastával, že jeho následovnící mají sílu na to, stát se šlechticem, což byl titul, který náležel pouze synu aristokracie. Podle Konfucia ale nezáleží na rodu člověka a pokud člověk nebude rozvíjet svoji lidskost, nemá právo na titul šlechtice a působení ve vládě.

Pozn. omlouvám se za místy trochu kostrbaté a možná i nepřesné znění textu, čerpal jsem ze zdroje v angličtině.